Výročí takových institucí, jakými jsou školy, vědecké ústavy, umělecká sdružení, vydavatelská a nakladatelská střediska apod., jsou provázeny sjezdy, kongresy a sympozii, na nichž se vzpomíná, hodnotí, předestírají nové plány, čtou nejkladnější příspěvky a publikují objevy, oceňují příkladné činy v intencích instituce atd. Shromáždění bývalých žáků, absolbentů, bývalých učitelů, zaměstnanců a přítel školy se ozývají zdravicemi a projevy. Snad nejpřitažlivější bývá pro ty, kteří už odešli z prostředí vzpomínající školy, takový projev, jenž se vrací do oplynulých časů a do školy, která pro ně kdysi něco znamenala, mnohdy vše.

Už při padesátinách naší školy jsme chtěli všem našim zájemcům vložit do rukou almanach, při jehož četbě by se vraceli do dob tužeb a nadějí. Ani při sedmdesátém výročí se nepodařilo uskutečnit záměr vzpomínkové zprávy. Teprve při pětasedmdesátém výročí předkládáme všem bývalým žákům, učitelům, profesorům a přátelům školy skromný sborníček, který nemůže poskytnout vyčerpávající obraz života a činnosti školy za tak dlouhou dobu, jehož obsahem bude jen trochu historie školy a něco údajů o nynějším životě na našem ústavu se skromným cílem upoutat alespoň na chvíli pozornost čtenáře.

Historie naší školy je mnohým čtenářům známa, ale nebude jistě na škodu, připomenout si některé chvíle ze života školy, ano, ze života školy, neboť škola je živoucí organismus, který odráží život a pozdější život obohacuje tempem poznání.

Historie naší školy, střední průmyslové školy strojnické v Praze 5 – Smíchov čp. 72, Preslova ul., jak zní její nynější úřední označení, dřívější Druhé státní průmyslové školy strojnické na Smíchově, souvisí úzce a zcela organicky s vývojem českého školství v naší vlasti.

První průmyslová škola byla založena roku 1837 Jednotou k povzbuzení průmyslu v Čechách jako obou jazyčná škola nedělní. Stálou večerní a nedělní školou průmyslovou se stala až roku 1857, postátněna byla teprve roku 1882. Naše škola byla založena už jako škola státní roku 1901. Vyučovat se začalo po obvyklé zahajovací slavnosti dne 2. října 1901 v nové budově, postavené za skvělé pomoci obce města Smíchova naproti zbytkům bývalé univerzitní botanické zahrady, psvěcené působením Jana Svatopluka Presla, tvůrce našeho názvosloví přírodovědeckého i technologického.

Byla to škola mistrovská s oddělením elektrotechnickým, jediným českým strojnickým a stavitelským. Své poslání připravovat aktivní techniky pro průmysl začala plnit škola ve světlejší a vzdušnější budově, nežli měla škola pražská v Betlémské ulici. S politováním nutno však konstatovat, že už tehdy státní stavební úřad šetřil, protože v budově byla později umístěna i státní grafická škola a státní geologický ústav a rozšířeny dílny. Prvním ředitelem školy byl ing. Emanuel Hertik, který plně rozvinul činnost školy v druhém školním roce 1902-1903 za pomoci profesorského sboru, jenž složen většinou z mladých odborníků začal budovat tradice školy.

Snahou školy bylo, aby ji opouštěli absolventi nadaní pro svou činnost techniků nejlepším vysvědčením a solidními vědomostmi. Škola také usilovala, aby její žáci byli nositeli pokroku zvláště technického, a snažila se i budit vlastenecké vědomí a cítění posluchačů.

První imperialistická světová válka zasáhla tvrdě do dějin školy. Smíchovská škola byla jednou z prvních škol, jejíž budovy byly zabrány pro vojenské účely. Sbírky přišly do několika místností a škola se odstěhovala na Staré Město do budovy mateřské průmyslové školy pražské, jak se této škole říkalo. Ze smíchovské budovy se stala vojenská nemocnice. Ze školy odešlo 88 žáků na vojnu. Od 1. dubna 1915 bylo na škole zřízeno zvláštní oddělení pro válečné invalidy. Nastaly zlé časy. Žáků bylo málo, vyvstávalo nebezpečí, že bude smíchovská škola připojena k pražské a členové sboru odvedeni do pole. Řada členů sboru a žáků ústavu zahynula, jména ani nejsou známa, zůstala jen společná vzpomínka.

Učitelský sbor školy, jejímž heslem bylo „Ku blahu vlasti, průmyslu a mládeže“, vychovával žactvo také ve smyslu vlasteneckém a pokrokovém. Byl jednotně mezi prvními korporacemi, které se postavily za spisovatelský manifest v květnu 1917, jímž se český a slovenský národ domáhaly svéprávnosti a svobody. Školní slavnost 5. listopadu 1918 potvrdila radost ze zřízení samostatného československého státu a vůli rozvinout plně snahy a dosažení nově utvářených cílů.

Poválečný rozmach školy se projevil počtem růstu žactva. Byly zřízeny pobočky na mistrovské škole strojnické a elektrotechnické, přibyla vyšší škola elektrotechnická. Ve dvacátých letech roste počet žáků, mění se složení profesorského sboru, neboť mnozí z prvních profesorů umírají, jiní odcházejí do penze, další pak na školu pražskou, někteří se stávají vysokoškolskými profesory, jiní se ujímají funkce inspektorské. Naše smíchovská škola má vyšší školu elektrotechnickou a strojnickou a mistrovskou školu obojího směru. Absolventi jsou aktivními techniky našeho průmyslu, z naší školy se stává modernější rival školy pražské v Betlémské ulici. Nestačící školní budova dostává v polovině dvacátých let třetí a čtvrté patro a vzniká mnoho oddělení dalších typů. K jmenovaným školám přistupuje odborná škola pokračovací pro učně elektrotechniky i zámečnictví a početné elektrotechnické a strojnické kurzy. V škol. roce 1930/31 trvale byla otevřena i pokračovací škola pro automechaniky a dočasně speciální semestr pro konstrukci automobilní. V polovině třicátých let bylo zřízeno oddělení pro jemnou mechaniku a optiku, vybavené speciálními dílnami. Zároveň byly vybudovány strojnické laboratoře a zavedena laboratorní cvičení.

Dokladem toho, jak mohutněla škola a rostl význam jejího poslání, je počet žáků. Ve škol. roce 1924/1925 bylo zapsáno celkem 1087 žáků, v škol. roce 1938/1939 už 1790 žáků. Také počet členů učitelského sboru, který harmonicky spolupracoval na prospěch školní práce a dobré pověsti absolventů smíchovské průmyslovky, rostl; v škol. r. 1924/1925 měl 41 členů, na konci roku 1938/1939 již 77 členů.

Okupace naší vlasti německými fašisty v letech 1939-1945 těžce dolehla i na naši školu. Stručnost této vzpomínky nedovoluje vyslovit v plné šíři ani hloubce všechno utrpení, které musila prožít škola, žactvo, i učitelský sbor. Mladí lidé byli násilně odváděni na práci do Německa. Jejich nástup oddalovaly dvouleté abiturientské kursy, které se osvědčily zvláště po násilném zavření českých vysokých škol. Přes všechny obtíže zůstávala naše škola národní a vlasteneckou. Neochvějně na ní pracovala buňka Komunistické strany Československa, kolportovalo se Rudé právo, statečně se kladl odpor všemu, čím se snažila fašistická ideologie zničit český národ především v jeho naději, jeho mládeži. Přišly nejsmutnější chvíle naší školy. Ředitel ing. Ferdinand Blavic byl zatčen, s ním ještě několik členů učitelského sboru. Učitel Eduard Lužanský, uvězněný pro ilegální činnost, přochovávání zbraní a kolportáž ilegálního časopisu, čekal od 18. 12. 1944 na smrt stětím. Po mnohých útrapách byl však 1. 5. 1945 v Untenheldenbergu osvobozen.

Utrpení nebyli ušetřeni ani studenti. V posledním škol. roce nelidské války byly druhé ročníky vyššího oddělení nasazeni do válečného průmyslu, hlavně u firmy Friesecke a Höpfner. Pod vedením učitelů se však žáci odvážně podíleli na důmyslných sabotážích, aby nacisté nedostali ani jeden dobrý výrobek. I osvobozovacích bojů na pražských barikádách se zúčastnili žáci naší školy. S úctou se skládáme proto před jmény těch, kteří položili za nacistické hrůzovlády v letech 1939-1945 život na oltář vlasti, a která jsou na pamětní desce v předschodí školní budovy.

oválečná léta s nutností doplnit místa techniků a posílit nadšené budování osvobozené vlasti jsou poznamenána horečnoou touhou po doplnění vzdělání. Až tisíc uchazečů usiluje o přijetí na mohutnící školu. Není proto divu, že vznikají samostané školy. Je to především škola grafická, elektrotechnická na Příkopě, nová průmyslová škola strojnická v Karlíně s odděleními jemné mechaniky; z provozního oddělení vzniká samostatná škola strojnická nejprve v Černé ulici, později v Masné ulici. Učňovské školství se také oddělilo, později se vyčlenilo i oddělení železniční a oddělení kolejových vozidel v nynější samostatnou průmyslovou školu dopravní.

Bouřlivý rozvoj průmyslu v době budování socialismu potřebuje vzdělané techniky mnohem více nežli dříve. Vzniká studium pro pracující. Do denního studia přicházejí dělníci a vtiskují škole nový, nezvyklý ráz. Mezi těmito dělnickými žáky je mnoho komunistů (svého času až 200 komunistů ve dvou organizacích) a škola plní také funkci společenskou a politickou.

Později bylo zřízeno studium při zaměstnání, takže je vedle denního studia i studium večerní, dálkové a externí. Mnohé z čtenářů napadne myšlenka, kam se tolik typů a ke konci padesátých let tolik různých specializací vešlo. Odpověď je snadná: řada tříd byla elokována. Profesoři a učitelé jezdili za žáky do Zličína, Švermových závodů, Škodovky, Komořan, Radotína, Čelákovic. Z podnikových tříd vznikají podnikové školy a nach učí i naši vyučující. Tak se také vytváří velmi efektivní forma živého styku školy s praxí a plodné spolupráce školy se závody.

Škola prožívá všechny reformy, zvláště velkou specializaci ke konci 50. let, později však sjednocovací tendence vytvářejí obor strojírenské technologie.

Starší čtenáře bude zajíma nynější charakteristika naší školy. Oborem jde o školu střední strojnickou se studiem denním, večerním a dálkovám. V posledních letech velmi roste počet absolventů, kteří pokračují ve studiu na vysokých školách.

Tato historizující vzpomínka je rozsahem omezena, přesto je však nutné ještě připomenout podíl školy na výstavbě nové společnosti a její vztah ke kultuře a sportu.

Škola si vytvářela dobrou tradici především účastí na budování naší socialistické vlasti. Podílela se na různých brigádách, byly sestaveny opravářské čety s opravářským automobilem, škola podporovala akci Z, zúčastňovala se Soutěže technické tvořivosti mládeže, měla úspěchy na výstavách. Zvláště pronikavý úspěch byl v poslední době v soutěžích v počítání na logaritmickém pravítku a v technických dovednostech. V kultuře se osvědčili studenti naší školy různými soubory, agitkami, orchestry; získali prvenství např. ve Wolkerově Prostějově. Rovněž výčet sportovních úspěchů by byl pozoruhodný.

5 let trvání naší školy se projevilo pochopitelně i ve vnějším vzhledu školní budovy. Školní budova se vnějškově změnila. Byly modernizovány dílny i laboratoře, nově zřízeny rýsovny, vybudovány odborné učebny, otevřena jídelna a bufet, zřízeno školní kino s moderní aparaturou. K posílení čistoty v učebnách bylo zavedeno přezouvání žáků. Kolik asi milých čtenářů užasne při prohlídce nynější školní budovy.

Léty však mnohé v školní budově zastaralo. Proto ji čeká v nejbližších letech nákladná rekonstrukce, aby vznikla moderní školní budova vyhovující všem požadavkům socialistické školy.

Roky trvání školy se projevily i změnami v profesorském sboru. Vytvořil se kádr zkušených profesorů, kteří vynikli i mimo rámec školy. Rozsah sborníčku nedovoluje vyčíst opravdu dlouhou řadu vynikajících učitelů a odborníků, kteří vynikli i svou záslužnou odbornou spisovatelskou činností jak v oboru společenských věd, tak v oblasti rozvětvené techniky.

Zvídavý čtenář nalezne snad odpovědi na své případné otázky v jiných kapitolách sporníčku nebo na výstavce k 75. výročí založení školy.