Na věčnou památku všech obětí druhé světové války, nacistické okupace i Pražského povstání byla v budově naší školy dne 5. května 1946 odhalena bronzová pamětní deska, vytvořená akademickým sochařem Františkem Žemličkou. Smuteční slavnost zahájil techdejší správce ústavu ing. Emanuel Šarbach. Hlavní projev měl prof. dr. Oldřich Blažek; otiskujeme z něho podstatnou část.

V této posvátné chvíli odhalujeme pamětní desku obětem druhé světové války z řad učitelského sboru, žáků a absolventů naší školy, kteří položili svůj život na oltář vlasti, a ověnčujeme jejich desku těmito věčnými vzpomínkami.

Když se před čtvrt stoletím skončila první světová válka, domnívali jsme se, že nastalo jaro klidu a pokoje všemu lidstvu, že národové vejdou ve svorný život, že utvoří nedělitelnou jednotu. Těšili jsme se, že mír, který byl vykoupen krví miliónů, bude mírem trvalým a že války budou patřit minulosti. Bohužel, za dvě desetiletí po této válce přišla na svět nová bouře a vlna utrpení a bolesti zaplavila zemi. Nesčetné hroby, roztroušené po světě, žalují na tuto strašlivou dlouhou válku, která způsobila na světě tolik zkázy a tolik utrpení.

Když jsme v květnu roku 1945 oslavovali vzkříšení naší svobody, jež nám byla na řadu let odňata, když jsme v pražských ulicích vítali slavnou osvoboditelskou Koněvovu armádu, bouřlivá radost zaplavovala naše nitro; ale do okamžiků nadšení a do jásotu průvodů se snášel i smutek, neboť naše radost marně hledala ty, kteří se už nemohli těšit z konce války, kteří už nemohou vzpomínat a kteří jen svými jmény jako vyhaslým zrakem se na nás dívají z této pamětní desky.

Trnité a bolestné jsou cesty vedoucí k této desce. Některé probíhají koncentračními tábory, jiné vedou přes popraviště a jiné jdou z bojišť. Jsou zkropeny slzami, jsou napojeny krví, jsou však pokryty i vavříny slávy. Jsou ověnčeny bolestí pozůstalých a smutkem naší školy, ale i vděkem národa.

Alejemi utrpení v koncentračních táborech došli k smrti čtyři naši absolventi: Václav Khodl a Václav Kopp v Mauthausenu, Ivan Maněna ve Flossenburgu a Karel Zdrchaný neznámo kde. Chmurné byly jejich dny, kdy se v jitřivém stesku po drahých bytostech, po domově, po rodné zemi dívali k oblakům, plujícím ve výškách oblohy, a kdy jim v jejich duši jako ozvěnou ze šťastných dob mládí, z časů plné svobody, zněla Máchova apostrofa těchto oblaků:

... vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém, dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou a hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širokou tu zemi, zemi jedninou -

A jako dny, byly teskné i jejich noci, kdy hleděli ke hvězdám, na kterých se křížily jejich pohledy s pohledy těch, kteří se o ně doma chvěli úzkostí a kteří usínali a procítali s jiskřivou otázkou: „Zda dosud žije, kde a jak?“

Několik našich absolventů a žáků zemřelo mučednickou smrtí na popravišti. Tři z nich, André Regenermel, Miroslav Vojtěchovský a Jaroslav Votava, vykrváceli na Pankráci, Stanislav Řehák byl popraven v Pardubicích a Jaroslav Vlasák klesl pod výstřely popravčí čety v jízdárně ruzyňských kasáren. Nikdo z jejich drahých nebyl u nich, aby jim setřel rosu z chladnoucího čela, když umírali, nikdo je nepohladil po skráni, když se k smrti krátil jejich dech, nikdo jim nepoložil hrst květů na prsa, když srdce v nich přestalo bít… Nikdo jim hrany nezvonil, nikdo z jejich drahých jim pohřeb nechystal, a přece jejich smrt byla slavná, poněvadž umírali z lásky k národu.

Mezi našimi ztrátami jsou také tři oběti leteckého bombardování. Na Květnou neděli r. 1945 byl při bombardování Čakovic smrtelně zraněn abiturient Jan Círek, který tomu zranění po několika dnech podlehl; při leteckém útoku na Letňany zahynul tragicky abiturient Josef Hlinka a v Polském Těšíně skonal v troskách domu zasaženého bombou žák Josef Mikyska.

Více než polovina z našich mrtvých přišla o život v Květnovém povstání. Z těchto hrdinů Zdeněk Aust vykrvácel při hájení železničního mostu v Čelákovicích, Jiří Cuřín skonal po smrtelném zranění granátovou střepinou, kterou byl zasažen, když spěchal odnášet zraněné, Vladimír Eliáš padl v historicky památném boji o český rozhlas, Václav Fišer obětoval svůj život na barikádách v první den Pražského povstání, František Himl byl za nejtěžších bojů zastřelen se svým otcem, Vlastimil Horáček padl v tuhém boji o Jezerku, Jiří Kocourek se zúčastnil odboje společně se svým otcem a zároveň s ním byl usmrcen u Hlubočep, Ladislav Krofoň padl jako partyzán v boji u Dobříše, Josef Krupka skonal po těžkém zranění na barikádě v Břevnově, Jaroslav Michálek bojoval v Úvalech, kde byl zajat a pak zastřelen, Maria Nešpor padl v bojích na Kačerově, Vladislav Neužil byl na ulici střelen do týla, skácel se, a když povstal, byl zasažen novými smrtonosnými střelami, Zdeněk Splavec přinesl oběť na oltář vlasti jako jeho otec – v bojích byl zraněn a při převozu do nemocnice zastřelen na Trojském mostě, Milan Šulc padl v boji na silnici u Zbraslavi, Ilja Vitáček byl na Zlíchově při jízdě na motorce vyzbrojené kulometem zasažen ručním granátem a konečně Emil Žáček padl při hájení Trojského mostu.

K těmto mrtvým bojovníkům se ještě připojují dva naši žáci, kteří zemřeli po revoluci va službách vlasti: František Jarý přišel o život při odstraňování výbušniny a Pavel Malý, vyznamenaný za bojovou činnost v květnových dnech čs. válečným křížem 1939 in memoriam, zahynul tragicky při konání dobrovolné vojenské služby v pohraničí.

Z učitelského sboru naší školy odešli za války do sboru národních hrdinů dva členové.

První z nich, ing. Otakar Runa, přišel na naši školu z techniky, kde byl až do zavření českých vysokých škol asistentem ústavu technické mechaniky a termomechaniky. Nebyl u nás dlouho, ale za tu dobu, po kterou působil na naší škole, poznali jsme v něm idealistu, zaníceného pro vše krásné a ušlechtilé, upřímného vlastence a komunistu. Těžce nesl tíhu národní poroby, věřil však ve spravedlnost, která jako vichřice prochází dějinami národů a smetá vše, co není s ní v souladu. Věřil, že se na východě zrodí jednou ranní slunce, aby slavně osvětlilo zemi nejzápadnějších Slovanů. Ing. Runa byl činný v domácím odbojovém hnutí a ve strastných dnech hromadných poprav v roce 1941 byl zatčen a vykrvácel jako rek na popravišti.

Druhou obětí okupace z členů našeho sboru se stal ředitel naší školy ing. Ferdinand Blavic, znamenitý pedagog a organizátor a upřímný přítel studující mládeže. Zakusil na sobě údery boje vedeného proti české škole, ale zůstal vždy upřímným a dobrým Čechem. Neklesal na mysli ani v nejpohnutějších dobách, kdy se náš život podobal životu lodníků, plujících na vlnách krve a slzí. Za okupace byl dvakrát zatčen: poprvé v záží roku 1942, podruhé v červenci roku 1944. Právě proto, že byl jeho bratr důstojníkem v zahraniční armádě, podruhé na udání, že 15. března roku 1944, kdy byl úřady nařízen povinný poslech rozhlasového projevu, v němž byly brány hymny, naši žáci, kteří stáli na dvoře, nechali při německé hymně pokryté hlavy, při naší národní hymně smekli. Počátkem července si mě ředitel Blavic zavolal a důvěrně mi sdělil, že jde po něm v souvislosti s touto záležitostí gestapo, a potom dodal: „Čekám každou hodinu, že pro mne přijdou. Jsem připraven! Vyřiď kolegům, aby zůstali klidní. Všechno beru na sebe.“ Brzy potom, v den zasvěcený památce mučednické smrti mistra Jana Husa, ztratil svobodu. Pak nastoupil bolestnou cestu na Pankrác, do Kladna, do Terezína, do Flossenburgu a konečně do Litoměřic, kde 9. května 1945 skonal. Květnem 1945 přišla doba, v níž náš ředitel tolik věřil, přišel čas, na který se tolik těšil, jehož se však nedočkal.

Když byla pamětní deska již ulita, nevěděli jsme ještě, že k hrdinům, kteří zemřeli za vlast, patří také bývalý vrchní tajemník našeho ústavu, plukovník in memoriam Gustav Krautstengl. Poslušen hlasu svého srdce, překročil na jaře roku 1940 hranice, aby bojoval za svobodu národa. Odjel do Sýrie, pak do Francie, odtud do Anglie a nakonec do Ruska, kde se několikrát vyznamenal v krutých bojích jako zástupce velitele tankového oddílu. V první světové válce byl těžce zraněn, ale uzdravil se. V druhém boji několikrát jako zázrakem unikl smrti, a když se válka chýlila již ke konci, skonal dne 7. června roku 1944 v bitevním poli u Sadagury v Rumunsku.

Shromáždili jsme se na této smuteční slavnosti jako na pohřbu. Jsou tu pozůstalí, jsou tu četní přátelé obětí války, jsou tu věnce a kytice, hoří světla, znějí smuteční písně, ale nejsou tu mrtví. Nestojí tu máry, neleží tu rakve, nejsou tu urny. Je tu však slavná a věčná památka těch, kteří obětovali své životy, jak jim to kázala láska k národu, vlasti a svobodě.

Proto se v tiché pokoře skláníme před jejich svatou památkou, před jejich mravním příkladem, před velikostí jejich vlasteneckého vyznání.