Je nesporné, že ředitelé školu netvoří, ale vtiskují jí svou prací osobitý charakter. Pohleďme proto na ty, kteří řídili osudy naší školy.

Prvním ředitelem smíchovské školy se stal profesor pražské průmyslové školy ing. Emanuel Hertik (I. ředitel), který konal přípravné práce k zřízení ústavu plná čtyři léta před tím, než byla škola v říjnu r. 1901 otevřena.

Ing. Hertik byl velmi nadaný člověk. Již v jedenadvaceti letech dokončil svá vysokoškolská studia, pak působil dva roky v Brigittenavské strojírně ve Vídni. Potom se vrátil do vlasti a stal se konstruktérem a asistentem při stolici stavby strojů na české technice.

Pocházel z mlynářské rodiny a zájem o mlýny ho provázel po celý život. V devětadvaceti letech se habilitoval pro nauku o strojním zažízení obylných mlýnů a v téže době byl jmenován profesorem státní průmyslové školy v Praze.

Byl pilným přispěvatelem technických časopisů; pro Kobrovu Kroniku práce napsal knihu Mlynářství.

Po ing. Hertikovi byl ředitelem naší školy krátkou dobu – od začátku školního roku 1913/14 do 1. prosince r. 1914 ing. František Péro (II. ředitel), odborník ve stavbě lodí. V obci techniků byl znám pracemi: O motorech petrolejových, Josef Ressl, vynálezce lodního šroubu, O topení uhelným prachem. Byl také spolupracovníkem Ottova slovníku naučného.

V době, kdy byl na naší škole ředitelem, vypukla první světová válka, byudova školy byla zabrána a stala se vojenskou nemocnicí. V těchto smutných dobách se stal 1. prosince 1914 ředitelem naší školy ing. Josef Trůneček (III. ředitel), na jehož hlavu doléhaly velmi těžké starosti. Hned v prvním školním roce jeho úřadování bylo z našeho ústavu povoláno k vojsku 88 žáků. Smíchovská průmyslovka ztratila vlastní budovu a žáci i učitelé docházeli na pražskou průmyslovou školu, která se s naší školou dělila o učebny. Vedení školy za války připravilo řediteli Trůnečkovi mnoho starostí a otřáslo i jeho zdravím. Po desetileté ředitelské činnosti odešel předčasně do výslužby. Jeho spolupracovníci i žáci na něho vděčně vzpomínali; vzpomínali na to, co všechno musil udělat, aby školu udržel, aby prořídlé třídy jak naší školy, tak i školy pražské nebyly sloučeny a nevznikl tak z obou škol ústav jediný.

Po ing. Trůnečkovi vedl správu ústavu nějaký čas prof. ing. Vilém Cvekl (IV. ředitel, který působil na naší škole již od r. 1907 a ústav a poměry v něm dobře znal. Tak mohl dobře připravit cestu novému řediteli ing. Ladislavu Husákovi (V. ředitel), který se ujal svého úřadu 1. února roku 1926.

Ing. Husák byl po studiích zaměstnán kratší dobu v technickém oddělení Tabákové režie ve Vídni a pak více než pět let v továrně na lokomotivy rovněž ve Vídni. Ve svých třiceti letech se stal profesorem průmyslové školy v Brně, tam také přednášel jako honorovaný docent na technice.

V září roku 1919 byl jmenován ředitelem nově zřízené průmyslové školy ve Vítkovicích. Tento ústav vybudoval od samého začátku. Práce, která mu tam nastala, nebyla malá, ale byla pro něho radostná, neboť v ní mohl uplatnit a rozvinout všechny své tvůrčí schopnosti.

Úkoly, které mu ukládal jeho ředitelský úřad na naší škole, znamenaly nepřetržitý řetěz větších či menších starostí, ty však zvládal vždy dobře, neboť uměl bystře analyzovat situaci. Školu měl rád a láska k povolání, s nímž srostl, živila jeho touhu, aby vyučování povznesl ve všech směrech, hlavně však po stránce odborné. Jeho poměr k učitelskému sboru byl vždy takový, že si získal nejen všeobecnou úctu, ale i upřímnou a opravdovou oddanost. O jeho povaze, která stále hledala a ustavičně toužila po zlepšení, mluvilo zřetelně plno plánů a návrhů, podle nichž byly vybaveny laboratoře a dílny. Jako měl živý zájem nejen o pokrok věd technických, ale i o ostatní složky kultury, tak i žáky nabádal k tomu, aby z nich byli především dobří odborníci, ale aby přitom nezapomínali na nic, co člověka zušlechťuje; vedl je zejména k četbě krásné literatury a k zájmu o výtvarná umělecká díla.

Když se v roce 1939 loučil se školou, napsal do výroční zprávy svým žákům tento poslední vzkaz: Nezapomeňte nikdy na svoji povinnost k rodině, ke škole, k národu a vlasti.

V neděli dne 13. srpna 1961 zavřel oči k poslednímu spánku a odpočívá v rodinném hrobě na vinohradském hřbitově.

Po ing. Husákovi se ujal vedené školy známý odborník v konstrukci motocyklů a odborný spisovatel ing. Emil Čermák (VI. ředitel), který se svou veselou povahou, optimismem a nikdy nevadnoucím úsměvem snažil utlumit starosti, které na nás doléhaly v chmurných dnech druhé světové války. Na smíchovské průmyslovce působil od 1. dubna 1919, kdy byl jmenován profesorem strojnických předmětů a zároveň pověřen správou strojnických dílen.

Ing. Čermák přispíval hojně do časopisů věnovaných motorismu a napsal příručku „Motocykl“ a knihu „Motocykl v praxi“. Byl předsedou motosekce v tehdejším Autoklubu, kde se těšil velké vážnosti. V školních dílnách byl podle jeho návrhu a za jeho spolupráce zhotoven motocykl, který dostal na mezinárodní výstavě v Lüttichu první cenu.

Dne 10. června 1943 náhle skonal ředitel ing. Čermák ve věku 55 let. Účast na pohřbu milovaného ředitele byla ohromná; velká obřadní síň strašnického krematoria zdaleka nemohla pojmou zástupy žáků a četných známých zesnulého, kteří se přišli poklonit jeho památce.

Po náhlém odchodu ing. Čermáka byl postaven do čela školy ředitel kladenské průmyslové školy ing. Ferdinand Blavic (VII. ředitel), náš bývalý dlouholetý profesor, známý svou klidnou rozvážností, horoucím vlasteneckým cítěním a přesností v konání učitelských povinností.

V těžkých chvílích strašlivé války posiloval ředitel Blavic ve své pracovně členy sboru slovy plnými naděje a víry v šťastný konec války a v slavné vzkříšení naší svobody.

Na konci školního roku 1943/44, v den památky mučednické smrti Jana Husa, se ředitel do závěrečné porady sboru nedostavil. Byl totiž zatčen a nastoupil smutnou a strastiplnou cestu po koncentračních táborech. Zemřel v Litoměřicích 9. ledna 1945.

V těžkých, zoufale smutných dobách po Blavicově zatčení byl pověřen vedením ústavu ing. Filip Milinovský (VIII. ředitel). Na naší škole působil od r. 1923 do r. 1945 nejprve jako profesor, pak jako přednosta elektrotechnického oddělení a nakonec jako ředitel. Byl to velmi nadaný a všestranně vzdělaný člověk. Napsal řadu knih a množství článků z oboru elektrotechniky, pěstoval hudbu, zajímal se o poezii a namaloval mnoho obrazů, ve kterých zachytil nádheru přírody tak, jak ji vidí oko opravdového umělce. Po dosažení naší opětné svobody odešel jako ředitel na nově zřízenou elektrotechnickou školu v Praze Na příkopě.

Po odchodu ing. Milinovského byl vedením naší školy pověřen ing. Emanuel Šarbach (IX. ředitel). Již jako student malostranské reálky měl pověst vynikajícího studenta, pozoruhodných výsledků dosáhl i na technice, kde studoval strojní inženýrství a kde vykonal obě státní zkoušky s vyznamenáním.

Po šesti leté působení v různých závadech se stal správcem dílen a zkušební laboratoře na ústavu mechanické technologie na české technice v Praze, kde působil 8 roků. Počátkem února 1929 přešel jako profesor na smíchovskou průmyslovou školu. U kolegů a žáků byl vážen nejen pro své rozsáhlé vědomosti, neúmornou pílí a mimořádné nadání, ale i pro dobré, citlivé srdce.

Po celá desetiletí usiloval o to, aby dělníci, kterým nebylo v mládí dopřáno studovat, nabyli pokud možno největšího vzdělání při zaměstnání. Tak už brzy po tom, kdy byl na smíchovské průmyslové škole jmenován profesorem, stal se učitelem večerních strojnických kurzů pro dělníky při Ústřední škole dělnické v Praze. Za druhé světové války zřídil pro dělníky studium vyšší lidové průmyslové školy a převedl je v roce 1945 na náš ústav. Tu pak maturovali jako dělničtí maturanti. I po svém odchodu do důchodu udržoval se závody trvalý styk a ještě nedlouho před svou smrtí učil na různých typech podnikových a závodních škol.

Po šestnáctileté učitelské činnosti na naší škole byl pověřen její správou na počátku roku 1950 ing. Arnold Procházka (X. ředitel). Ústav vedl do konce září téhož roku.

Ing. Procházka začal psát odborné články již v r. 1925 a od té doby jich uveřejnil velké množství. Jeho články přinášely zejména tyto časopisy: Strojnický obzor, Vynálezy a pokroky, Strojník a elektrotechnik, Technická práce, Školství a osvěta, Nová škola, Odborná škola. Ing. Procházka je autorem učebnice „Instalace vodovodů“ a učební pomůcky „Proudění tekutin potrubím a kanály“. Mimo to spolupracoval na učebnici „Nauka o motorech“, kterou napsal společně s dr. Jaromírem Košvancem a ing. Karlem Chocholou. R. 1963 byl vyznamenán vládou ČSSR čestným titulem zasloužilý učitel za vynikající výsledky v socialistické výchovné a vzdělávací práci a za mimořádně obětavou veřejnou činnost.

Ústřední sekce pro zpracování dějin českého a slovenského učitelstva při Odborovém svazu pracovníků školství a vědy vydala r. 1969 Procházkovu objemnou knihu „O práci a životě na průmyslových školách v Praze“.

Od konce září roku 1950 vedl školu tichý, skoro až plachý, velice skromný člověk, ing. Rudolf Markes (XI. ředitel). Do školských služeb nastoupil na vysoké škole báňské v Příbrami, kde byl šest let asistentem. Pak byl profesorem průmyslových škol na Kladně, v Banské Štiavnici a nakonec v Praze v Betlémské ulici, odkud přišel na naši školu.

vým přátelskýcj poměrem ke všem členům učitelského sboru získal si srdce každého z nás. Spravoval školu v době, které znamenala prudké tempo zvyšovýní průmyslové výroby. Ze všech sil se snažil, aby úroveň školy byla na výši doby, aby škola čestně plnila své poslání. Jeho rozlet v soustředěné práci náhle ukončila zákeřná choroba a konečně smrt v červenci 1959.

Po smrti ing. Markese byl pověřen vedením ústavu mladý, neobyčejně pracovitý dosavadní ředitelův zástupce ing. Stanislav Vaňkát (XII. ředitel). S neobyčejným přehledem, houževnatou dělností a taktem vysouval význam práce naší školy nad úroveň běžnosti. Sám se stále a soustavně vzdělával, aby plně dostál svým povinnostem ředitele velké technické školy.

V školních letech 1965/66 až 1967/68 pracoval na školských otázkách mimo náš ústav. V té době řídil školu jeho zástupce ing. Josef Bartoš (XIII. ředitel), známý v obci techniků jako auto nebo spoluautor strojnických knih, učebnic a tabulek. K rozsáhlejším samostatně psaným knihám patří jeho práce „Ozubená soukolí valivá a šroubová“ a „Návrh československé normy“. Učebnice „Strojírenské součásti“, jejímž byl vedoucím autorem, a „Strojnické tabulky“, na kterých spolupracoval, byly přeloženy do slovenštiny a pro SAR.

Ing. Bartoš je členem několika vědeckých a odborných komisí a rad pro strojírenství a spolupracovníkem závodů Škoda Plzeň, Svit v Gottwaldově aj.

Ing. Vaňkát se vrátil do své ředitelské funkce na počátku škol. roku 1968/1969 a zase plně a neúnavně pracoval. V září r. 1970 byl pověřen vedení střední průmyslové školy elektrotechnické v Praze v Ječné ulici.

Na jeho místo nastoupil ing. Vlastimil Vondráček (XIV. ředitel). Do svého úřadu se snadno vžil jednak proto, že byl dříve několik let zástupcem ředitele a s chodem ústavu plně obeznámen, jednak také, že život školy poznal už jako její bývalý žák.

V jeho povaze se zřetelně rýsují dvě složky: živý smysl pro odpovědnost a trvalá snaha, aby dobrá pověst školy stále rostla, aby z ústavbu vycházeli střední technici dobře připravení pro práci v socialistickém průmyslu a všestranně vzdělaní lidé.

Vydatnou posilou ředitelům a vedoucím škol jsou ždy jejich zástupci. Na naší škole to byli: ing. Josef Bartoš, ing. Josef Zima, prof. Jaroslav Červinka, ing. Karel Koblasa, prof. Božena Chocová, prof. Dagmar Fischerová, prof. Karel Masák. Také nynější zástupci ředitele ing. Oldřich Modráček a prof. Irena Jarová se vší obětavostí a láskou pracují na výchově uvědomělých techniků socialistického průmyslu.

Z přehledu je patrno, že byli ředitelé naší školy převahou odbornými spisovateli a že své znalosti nezpřístupňovali jen studentům ve škole, ale i těm, kteří se už uplatňovali v praxi. Odborné publikace svědčí také o tom, že šli ředitelé našeho ústavu vždy s pokrokem a otevírali mu dveře.